Nový člen - Čenda

No, jak začít. Za těch pár let se v klubu vystřídalo mnoho lidí. Každý z nich zanechal za sebou nějakou stopu. Ale v drtivé většině to bylo až tak nějak časem - jak se zapojovali, oťukávali, zapadli více či méně, různě se projevovali ...

Čenda je tak trošku jiná kapitola. Přišel se podívat na letiště - opatrně, nesměle, bez většího očekávání. Po pár dnech uskuteční to, o čem my mluvíme delší dobu (důkladně umýt éro ze spodní strany). Přiloží ruku k dílu tam, kde je to potřeba. Absolutně se shodneme v pohledu a přístupu k létání (příprava, technický stav, důslednost a pečlivost, ...). To vše s obrovskou dávkou optimismu a entuziasmu. Je to prostě živel.

Dnes jsem od Čendy dostal text - o víkendu jsem se zmínil, že bychom rádi něco publikovali na našich webovkách. Jeho text je absolutně v původní podobě - jen jsem vymazal tři slova. Líbí se mi, že si dovede pohrát s jazykem českým a doufám, že tato prvotina nezůstane osamocena. Jeho text je modrou barvou.

Tak ať to Čendovi (a nám) vydrží.

Jirka

Prázdniny v Římě, autor Čenda B.

Jak to celé začalo? Mohl bych být diplomatem, třeba. A stejně by mi to táhlo do oblak. Sen je sen, a pro některé chytráky, žiješ jen jednou.

Čili takto – žiji jen jednou a sám si rozhodnu, co je pro mne fajn, a co už taky ne.

            Slovy klasika: „Vážení přátelé, ano…“ Jistě se ptáte, proč zrovna tak trpký začátek? Bohužel jsem už byl přítomen u né pro mne zrovna košér chvilek týkajících se provozu létajícího zařízení, malého zázraku na velké zážitky. Jak bych to, abych nikoho neosočil a zároveň vysvětlil...Horké chvilky působil pan majitel eroplánu po navrácení letounu do jeho hangáru, a zároveň rovněž i on sám jaksi opomenul takovou maličkost, jakou není nic většího než naprosto běžná údržba (ne jen předletová, ale i poletová…). Ach jo, ten lidský faktor.

            Abych to shrnul: ...a pak už jsi jen divákem v naprostém trapáku. Divadle, za které jsi i sám zaplatil. Ne jako pilot, ale jako úplně obyčejný pasažér, navigátor, kamarád, a kluk či holka, kteří se prostě jen rádi svezou v oblacích.

            A tak hledáš. Novou příležitost opět žít svůj sen. Oblaka táhnou a rodinný přítel, kamarád mého dědy, se fakt parádně podepsal jako bývalý technik Mi-8/17, nebo co to bylo. Ty historky z letiště si pamatuju dodnes. Mám konečně i to vytoužené volno. Dokonce, a to velmi překvapivě, se pomalu vkrádá i odvaha znovu jít, a dostat se za knipl. Nějak. Představy máš, už víš, co od toho očekáváš, a také co z toho chceš pro sebe mít. Už není otázkou, kolik toho budu muset, ale vlastně abych si to užil. Jo, to je to správné. Jak to uchopit, udělat pro sebe tak abych měl zase tu obrovskou radost z vlastně tak malé věci, jakou je „jen jít na letiště“.

            Ne proto, abych letěl, ale vlastně tam byl. To je asi největší změna ve mně proti tomu, jak jsem to míval dřív. Nehledám úplně „stát se pilotem“ , jen úplně prostou možnost být součástí pro mou duši něčeho většího. A dostat se do oblak. Tam, kde to mám rád.

            První kontakt s Letištěm Rohozec byl už v roce 2015, ale má nerozhodná dušička odmítala jít a nechat se vést, nebo svézt. A tak víš o té možnosti, nemáš to daleko, a přesto mi to trvá víc než deset let prostě jen přijít.

            Jedním z mých snů je si udělat „dovolenou s eroplánem“. Někdo miluje vodu, jiný hurá na čundr. A moje maličkost si říká, že nejhezčí by určitě bylo si vzít – lehko se to říká, blbě dělá – letadélko, a hurá na dovču po okolních, bližších i vzdálených, letištích. Spát pod křídlem, usínat pod hvězdami, vždy s myšlenkou, že můžeš druhý den být volný jako pták. Od svého dobrého kolegy, a kluka, jenž začínal na Rohozci plnit si svůj sen též - létat, dostáváš po oťukávacím telefonátu co a jak, číslo na pana instruktora.

            Odvaha je silnější, chuť pevně viset v luftě též, a po krátkém zdvořilostním ahoj po telefénu , se setkáváme poprvé oficiálně na letišti. A k mému velkému překvapení se vlastně nechám ukecat bez velkého přemlouvání na krátký vývoz. Podvečer, předletovka, co a jak se domluvíme na zemi. A jsme tam. I 20 minut je někdy více než let z Portugalska…

            Ten večer po návratu domu vím pro sebe jistě: Nejsem tam naposledy. Takhle to má vypadat. Provoz malého letiště, jak vypadají stroje, okolí a zázemí…S tím jsem vnitřně na jedné lodi s vlastním přesvědčením a představou, jak to chci mít já. Já to řekl? Ano, takto to chci mít já. Spí se dobře. Na to, že je pondělí. A ještě hezčí představa, že mám volno od čtvrtečního rána.

            Mám kolegu a kamaráda, jehož děda razí přístup: „Když ji potkáš, okamžitě buď v ní!! Až ti pak bude 85, budeš mít o čem pak vyprávět.“ Po dalším kecání po telefénu s panem instruktorem se opět scházíme ve čtvrtek odpoledne na letišti. K jakému překvapení vlastně u mne dochází, když je vyřčena otázka: „Tak zahájíme výcvik, ne?!“ , když tak nějak ne-plánovaně říkám ANO.

A už se v tom zase vezu. Ale něco je dneska jinak...Nejsem na pozici závozníka. Přátelé, dělat něco levou, když to celý život děláte pravou (ale, no tak..)...Já bych si normálně za některé zatáčky nafackoval. Ožívá ve mně malý kluk, který u toho zase chce být, rád si hraje. Poletovka v úžasném duchu, podvečerní olej, a naprostá pohodička. Na návrh, že se postarám o mašinku, vždyť jsem technikem z Čáslavi, že vydrbu mašinku, dostávám zelenou a „klíče od letiště“. Já mám vlastní klíče od ... Štěstí. Poprvé v životě.

            Ráno se mám problém vyhrabat z postele, dobrá věc se daří a v půl desáté sebou fláknu pod trup Skylarku. Jde to dobře, včetně focení na společnou skupinu. A je to přijmuto skvěle. Všichni jsou rádi za trochu péče o eroplán. Nevydrbeš úplně všechno ten den, piloti se schází a mašinka odpolko jde několikrát do vzduchu, včetně mé maličkosti. Dostala novou vrtuli, na každém je vidět, jak velkou radost nám to dělá.

            Sobota se nese ve stejném, parádním duchu. Létá se od rána, konečně se i polovina křídla Skylarku blíží mé představě, jak má vypadat čisté éro, a navíc dostávám pozvánku na oběd. Neodmítám. Děkuji ještě jednou moc, Mirku, Tobě a celé Vaší rodině za příjemně strávený čas a plné bříško. Odpoledne na letišti, čilý letecký ruch doplněný o skvělé rozhovory a poznatky z chování nové vrtule, a tak nějak se pomaličku zapojuji do dění na letišti. Večer se spaním na klubovně, ohníček, buřtíky, kytara... Jen škoda, že to prostě nemůže vyjít více členům. Tak příště!

            Neděle, ráno lehce pošmourno, pár kapek, ale letové podmínky. Jdeme na výcvik, už se v tom začínám více cítit. Tady bych si dovolil malou vsuvku. Když mi Jirka poprvé předvedl „hadovitý let“, mě bylo blbě. Regulérně jsem toho nahoře měl víc než dost a zbytek letu jsem se s tím těžce srovnával. Dva lety na to už jsem si o něj řekl sám, cítil jsem, že to půjde. Hele tělo dobrý, no a jak máš radost, tak v těch zatáčkách vytváříš činnost, která tam nepatří. Když tyhle řádky píši, tlemím se od ucha k uchu. Zpět k neděli, nácvik okruhů. Mazec, času se někdy silně nedostává, o to víc mi lezou pod kůži cenné zkušenosti. Páté finále, a předáváme stroj Marťasovi s Eliškou, jdou též nahoru.

            Po uklizení mašiny, a postarání se o ni, mám přání. Vrátit čas na začátek mých leteckých prázdnin. Mladší ročníky znají film Prázniny v Římě, 1953, černobílý. To, když si odskočíš od každodenních starostí a povinností a uděláš si to, nebo spíš je Ti uděláno, nečekaně a jinak. S překvapením, poznáním sebe sama. Ikdyž vlastně děláš roky totéž a nemusí to tak vůbec být.

Jirko, teď už můžu. Poděkovat Ti za Tvůj někdy až otcovský, úžasný přístup kliďase instruktora, regulérně se vždy zatím nechám unést pocitem z letu, kolikrát i právě proto, že sedíš vedle (a zároveň s námi všemi).

Z prázdnin v Římě, Váš nový člen, Čenda Beran.